Broken ♦ part 3

10. listopadu 2012 v 20:17 | Dizzie. |  Broken
"ó můj bože, nechápu proč se musej oslintávat v jídelně. Všem na očích!" Stěžovala si Lena a já se snažila zůstat k nim zády. Možná proto, aby si mě Clara nevšimla a hlavně jsem na svých zádech cítila Mattův pohled. Naházela jsem si pár špatně uvařených těstovin do pusy a koukla na Lenu, která se na ně koukala s pozdvihlým obočím.
"Půjdeme?" Promluvila jsem s plnou pusou a pár bílích těstovin jsem vyplivnula na stůl.
"Jo..můžeme." Vstala od stolu a obsah tácku vysypala do koše, co stál u sloupu. Bylo štěsí, že kuchařky používají plastové nádobí.

"Ták, kde bydlíš?" Zeptala se mě, když jsme stáli na rozcestníku u školy.
"Ehm..tudy." Ukázala jsem směrem, kde vlatně bydlí i ona. Nechtěla jsem ji říkat, že vím, že jsme sousedky. Nechám to na momentě "překvapení".
"To je bezva, půjdeme na zastávku stejným směrem." Zasmála se. "Normálně by mě vzal bratr autem, ale..přes prázdniny si začal s tou blonckou..a už v jeho autě není místo." Říkala takovým nenávistným tónem. Nedivím se jí. V jídelně říkala, že ji má pořád doma. u nás taky byla pořád, ale já ji měla ráda.
"Nenávidím jízdy autobusem. Nikdy nevíš, kdo tu seděl před tebou. Nebo co tu dělal." Říkala úplně vážným obličejem a já se musela zasmát.
"Neboj se. Ty to zvládneš. Věřím ti." Povzbudila jsem ji a ona líným krokem stoupla na schůdek. Označila jízdenku a sedla si na sedátko proti směru jízdy. Napodobila jsem ji a plácla sebou vedle ní.

"Oh.my-gosh. Ty bydlíš hned vedle?" Vyvalila na mě její hnědé oči a já nejistě kývla.
"Mmm vypadá to tak."Přikývla jsem. "No, tak já už půjdu. Uvidíme se zítra." Objala jsem ji a z tašky vyndala klíče.
Když vstoupila do domu, bylo v něm ticho, takže mamka musí být ještě v práci. Došla jsem do svého pokoje a tašku pustila na zem. Přetáhla jsem přes hlavu svetřík a odhodila ho na postel. Když jsem byla u rozepínání knoflíku na kalhotech v periferním vidění jsem viděla, jak se ve vedlejším okně mihlo něco blonďatého.Rychle jsem se otočila a viděla jsem Claru jak sedí na Travisovi a oba se vášnivě líbou. Udělala jsem grimasu jako "něco-nechutnější-neexistuje" a zatáhla záclonu. Potom jsem se dosvlékla a odešla do koupelny, kde už mě čekala teplá sprcha, která je po náročném dni ve škole to nejlepší.
Moje rozjímání v kapkách vody vyrušil zvoneček. Chtě-nechtě jsem vypnula sprchu, zamotala se do ručníku a vyrazila dolů. Mou chůzi doprovázeli mokré stopy. Otevřela jsem dveře a tam se nuceně usmíval kluk s hnědýma očima.
"No-ahoj?" Koukla jsem se na něj, přičemž jsem se snažila schovat svoje tělo za bílé dřevěné dveře.
"Ahoj. Moje máma mě sem poslala, že prý se vrátila moje stará kamarádka. Pozorně jsem si ho prohlédla a potom mi to došlo.
"Luku!" Vykřikla jsem a hodila se mu kolem krku, při tom jsem zapoměla na můj ručník, který normálně byl dost krátký, takže bylo divné, když se mi vyhrnul ještě trochu víc. Když jsem se odtáhla tak na mě vyvaleně koukal.
"Jsem Oliv. Naši rodiče pořádali ty večeře." Zasmála jsem, když mu to nedocházelo.
"Bože, Oliv..já-já bych tě ani nepoznal." Zakoktal se a lehce zrudnul.
"Chceš jít dál?"
"No nerad bych rušil, protože jak vidím tak jsi se zrovna sprchovala." Zasmál se a ukázal na můj úbor, ve kterém jsem před ním stála.
"Neboj. Převléknu se a potom něco vymyslíme." Tahala jsem ho dovnitř a posadila na gauč. "Zapni si televizi nebo něco, hned jsem zpět." Rychle jsem vyběěhla do pokoje a ze skříně vyndala legíny a riflovou košily. Narychlo vysušila vlasy a seběhla jsem zase dolů, kde Luke, znuděně pozoroval televizi. "Tak co budeme dělat teď?" Zeptala jsem se a sedla si vedle něho na gauč.
"Co bys chtěla dělat?" Zasmál se a oči dolepil od televize a podíval se na mě.
"Mmm nevím, pojď jdeme do pokoje." Vzala jsem ho za ruku a odvedla na horu do prvních dveří na pravo. Tam se umístoval můj pokoj. Přešel po pokoji a zastavil se u okna. Roztáhl závěsy a zaujatě se koukal do protějšího okna.
"Co tam vidíš?" Zeptala jsem se a skočila mu na záda.
"Tvou nejlepší kamarádku a mýho nejlepšího kámoše." Řekl a já opatrně seskočila z jeho zad.
"Nejsme nejlepší kamarádky." Chladně jsem řekla.
"Oh. Promiň, já jsem zapoměl." Otočil se ke mě a povně mě objal. Za ty dva roky v Dallasu mě nikdo takhle neobjal. Jsem blbá, že jsem na Luka skoro zapoměla..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama