I feel alone.

17. prosince 2012 v 20:16 | Dizzie. |  Diary.
Moje pocity jsou dobře schované. Ale někdy prostě přetečou a já se potřebuju vypsat. Tohle je ten případ.



Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby se naši nerozvedli a mamka by se znovu nevdala. Jaký by to bylo, kdyby si taťka našel přítelkyni? Odsunul by mě taky někam dozadu jako mamka? Chtěl by mě vůbec ještě vídat? Pořád mám v hlavě ten incident, když mi řekl, že chce odjet do Španělska a začít vydělávat. Že jestli všechno půjde podle plánu, tak za ním budu moc jezdit. Jenže mi v hlavě blikala ta otázka "Co, když to nevýjde? Co, když ho už nikdy neuvidím?" Na tohle téma jsem napsala povídku. Byla jsem z toho špatná několik týdnů až dokud mi taťka řekl, že nikam neodjede. V tu chvíli jsem byla vážně šťastná.
Další z mých otázek je, jaký by to bylo, kdyby soud vyhrál taťka? Byla bych šťatnější? Třeba bych nebrečela večer do polštáře jako je tomu teď. Moje mamka a můj taťka jsou každý úplně jiný. Taťka je pohodář, a abych pravdu řekla, mám ho radši než mamku. Mamka je náladová. Naštve se na mě kvůli každé kravině jako nakřivo nalepeného plakátu. Kvůli takové kravině se mnou nemluví od neděle. Brečela jsem kvůli tomu, protože jsem nepochopila, co jsem ji zase udělala. Kde jsem udělala chybu? Co jsem zkazila? Před ostatníma jsem se tvářila normálně, alias všechno je okey. Dneska jsem se, ale u babičky málem sesypala. Snažila se mě uklidnit, ale mě bylo hůř a hůř a jediný, co jsem si přála bylo pořádný objetí od taťky. Nemožné přání, protože je v Praze a já v těhle podělanejch Pardubicích. Všichni říkají, že chápou proč Peter Pan nechtěl vyrůst. Upřímně? Já ho nechápu. Nemůžu se dočkat až budu plnoletá a vypadnu z tohohle podělanýho bytu. Z týhle podělaný český republiky. Až se přestěhuju do Anglie a budu se klidně živit jako uklízečka. Jen ať už nemusim tady trpět. Tolikrát jsem přemýšlela, že uteču z domu. Že se předávkuju práškama. Že se aspoň říznu. Ale potom nastaly otázky. Kam bych šla? Chci se dožít dne až se přestěhuju do Anglie. Nedokážu si ublížit.
Nevadí mi, že mi taťka od deseti let nedává dárky. Ani k narozeninám ani k vánocům, protože na mě nekřičí. Věří mi a pomáhá mi. Nevadí mi, že je závislej na alkoholu, cigaretách a automatech, protože to nedělá přede mnou. On je totiž ten s kým se koukám na komedie, dramata a love story. On je ten s kým dělám úkoly z matiky. On je ten, kdo mi pomůže s referátem na děják. To on mi pomáha udržet si vůli a cvičit. S ním se bavím o knížkách a vím, že ho zajímám. Ale u mámy, takový pocit nemám. Mám pocit, že jsem jenom její povinost. Že se zeptá jenom ze slušnosti. Připadám si, že mi pomalu dává za vinnu, že jsem ji zničila život. Že jsem se narodila, když měla odmnáct. Ale já si nevybrala, kdy se chci narodit. Nevybrala jsem si rodinu. Bylo to její a mého otce rozhodnutí. Znali se málo. Proč se pouštěli do něčeho tak velkého? Můj taťka s námi žil asi do mých tří. Potom se odstěhoval a já ho vídala zřídka. Měla jsem z něj strach a bála jsem se si s ním povídat. Připadal mi přísný. Když mi bylo pět, vrátil se. Bydleli jsme znovu jako rodina a já cítila tu rodinou pohodu. Omyl. Když mi bylo devět dali se rozvést a od té doby jsem na vztahy v rodině citlivá. Jednou jsem slyšela babičku a dědu, jak se baví o rozchodu. Brečela jsem fakt hodně, prootže oni pro mě byli tak perfektní. Pak to utichlo. Zůstali spolu.
Jednou jsem se vrátila usměvavá jako sluníčko ze školy v přírodě. Myslela jsem, že neexistuje nic, co by mi mohlo zhoršit náladu, ale něco existovalo. Mamka se semnou posadila na postel. Objala mě kolem ramen a potom mi řekla, že prababička, která mě vždycky bránila a pomáhala umřela. V tu chvíli jsem byla příšerně smutná a brečela jsem asi dva dny v kuse. Poslouchala jsem pomalé písničky a odmítala vylést z postele. Už mě nikdy nepohladí po vlasech a neřekně Domičko, jako mi říkala jenom ona. Přenesla jsem se přes to, ale vždycky, když jsme na chatě, mám pocit, že je tam s námi. Slyšela jsem jak někdo chodí po schodech, když byli všichni venku a grilovali. Nikdo mi nevěřil, ale já vím, že jsem to slyšela. Že tam někdo byl a šel po schodech. Mamka taky věří na duchy. Takže asi jenom ona si nemyslela, že se mi to zdálo.
Můj život je napíču. S matkou je to jako nahoupačce. Otec má dluhy. Budu někdy šťastná? Říkám si, že nikdy nebudu jako moje matka, ale na roidné váchově říkali, že takový budeme a neovlivníme to. Ale já nechci, aby moje dítě cítilo k e mě nenávist. Aby kvůli mě brečelo. Já se o svoje dítě chci zajímat. Chci se zapojovat do jeho života. Tak jak to dělá táta, bohužel máma to nedělá.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Isa Isa | Web | 17. prosince 2012 v 22:53 | Reagovat

Mám to hodně podobné. Táta je alkoholik a s mamkou to mám stejné jako ty. S tím rozdílem, že si nejsem jistá, který z nich je pro mě lepší. Ale žiju u mamky. Dost často mám taky takovýhle pocit samoty. Ale naštěstí mám přátelé, kteří mě vždy podrží. :) Držím ti palce, abys to měla lepší, když už jsou ty Vánoce. :)

2 AnnJay AnnJay | Web | 17. prosince 2012 v 22:59 | Reagovat

WE MUST TALK.

3 Bára/A.E.G. Bára/A.E.G. | Web | 18. prosince 2012 v 15:58 | Reagovat

Víš, tenhle článek mě rozbrečel..asi proto, že se cítím(nebo to mám)skoro úpně stejné..táta  od nás odešel když mi byli asi dva roky, a vídala jsem se s ním opravdu málo. Když jsem pak byla větší a táta se oženil se svojí novou ženou, začali se moje rodiče znovu hádat..pokaždý jsem brečela, protože jsem je měla ráda a nechtěla jsem ublížit ani jednomu. Táta si pořídil nový dítě a babička se začala zajímat hlavně o bráchu a připadala jsem si strašně odstrčená. Máma si mezitím taky našla novýho přítele a narodilo se jim dítě...mamka byla dřív taky hodně náladová a byla na mě naštvaná kvůli každý kravině a já jsi skoro každej večer v posteli tajně brečela a pořád jsem si kladla otázky typu:Proč jí nezajímám? Copak nechápe jak to mám težký? a tak podobně...Ale teď už je to vcelku v pohodě, rodiče už se nehádaj, máma je na mě docela hodná-až na to že zjistila, že má nějakej nádor a musí chodit na chemoterapie..nic moc.. Jinak doufám, že se tu u tebe doma brzy spraví-určitě jo :) (P.S.omlouvám se za tak dlouhej komentář, a chápu, že si ho asi nepřečteš :D)

4 Márč Márč | Web | 18. prosince 2012 v 20:31 | Reagovat

tohle znám :/ mí rodiče se taky rozvedli asi před dvěma lety, bylo mi z otho hrozně, mamka si našla přítele, taťka přítelkyni a co já jsem měla dělat, taky to bylo pro mě těžký :/ moje mamka je taky náladová a táta pohodář není, popravdě se ho i bojím, protože ty roky, co u nás žil na mě jen křičel, jenže on mi nabízí, že mi něco koupí, ale když něco od něho chci, tak to použije u soudu a já si pak připadám hrozně :/ taky jsem se málem sesypala u babičky, protože to byl jediný člověk, kterýmu jsem mohla říct, co cítím, takže vím jaký to je :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama